Collegium Strahoviense

Úvod
Naše vystoupení
  • Program
  • Kronika
  • Nahrávky
  • Repertoár
  • Historie sboru
    Naše působiště
  • Strahovská bazilika
  • Vzácná návštěva
  • Latinské texty
    Zajímavé odkazy
    Kniha návštěv
    Email
    Info pro sbor
         

    Václav Jan Křtitel Tomášek

    17.4.1774 Skuteč ÷ 3.4.1850 Praha

    Václav Jan Křtitel Tomášek (německy Wenzel Johann Tomaschek) byl český hudební skladatel a pedagog v době národního obrození.

    Život
    Otec, Jakub Tomášek, byl zchudlý pláteník a tkadlec a vesnický amatérský muzikant. Matka Kateřina roz. Habalová pocházela ze Skutče, z tkalcovské rodiny. O základní vzdělání Václava se zasloužili jeho bratři. Václav Jan se narodil ve východočeské Skutči, tehdy okresním městě, v historickém roubeném domě, který dosud stojí v nynější Tomáškově ulici (z hlavního skutečského náměstí ulicí Heydukovou směrem do Lažan je to druhá ulice vpravo) a je součástí Skutečského městského muzea. Jeho starší bratr Antonín František Tomášek se stal v roce 1811 děkanem a farářem ve Skutči a Jakub Tomášek byl vrchnostenským úředníkem v Praze a v Dolních Rakousích. Hudební vzdělání získával Václav nejdříve od sbormistra a varhaníka Pavla Josefa Wolfa v Chrudimi. Jako chlapec měl krásný alt a zpíval proto také v jihlavském klášteře minoritů.
    Jeho talentu si povšiml hrabě Wallis, který mu umožnil studovat na gymnasiu v Jihlavě a později i v Praze. Navštěvoval malostranské a později staroměstské gymnázium. Po čtyřech letech vstoupil do vyšších tříd gymnázia při univerzitě, kde se věnoval logice, fyzice a metafyzice (filozofii). O tři roky později se nechal zapsat na právnickou fakultu. Tu ukončil v roce 1789 a začal se připravovat na doktorát. K tomu navštěvoval přednášky z anatomie a chirurgie. Vlastním přičiněním se stal znamenitým klavíristou vyhledávaným zejména v salónech české šlechty a měšťanů. Byl mimo jiné žákem Jana Ladislava Dusíka. Byl všestranně vzdělaný a zřejmě i společensky obratný, takže se mu podařilo setkávat se s mnoha významnými osobnostmi té doby. Stýkal se s Haydnem a L. v. Beethovenem, ale i J. W. Goethem. Jeho přáteli se staly přední osobnosti národního obrození (Václav Hanka, František Palacký, Josef Krasoslav Chmelenský, František Ladislav Čelakovský). Jeho dům se stal vyhledávaným salonem špiček pražské vědy a kultury.
    Vstoupil do služeb hraběte Jiřího Buquoye, který mu poskytl úplnou tvůrčí svobodu a v jeho službách zůstal až do roku 1824. Smlouva mu zajišťovala plné zaopatření, roční plat 400 zlatých, navíc honorář za skladby vzniklé na objednávku. Vyučoval hudbě hraběcí děti, organizoval orchestr a připravovat provedení velkých skladeb (k tomu však došlo pouze jednou, během první zimy, kdy byl u Buqoye zaměstnán). V zimě pobýval skladatel v hraběcím paláci na Velkopřevorském náměstí (dnes francouzské velvyslanectví), v létě v Nových Hradech a na Červeném Hrádku. Hrabě financoval i jeho léčení v lázních, když onemocněl dnou a po odchodu do důchodu mu poskytl doživotní rentu.
    Oženil se až v roce 1824 s Vilemínou Ebertovou, sestrou německého básníka Karla Egona Eberta. Svou budoucí ženu poznal při jednom ze svých léčebných pobytů v Mariánských Lázních. Vilemína byla dobrá klavíristka i zpěvačka a na koncertech uváděla skladatelovy písně. Založil hudební ústav zaměřený na klavír a skladbu, který dobře konkuroval pražské konzervatoři i varhaní škole. Mezi jeho žáky patřili mj. Jan Václav Hugo Voříšek, Julius Schulhoff, Ludvík Ritter z Ritterdorfu, Eduard Hanslick, August Wilhelm Ambros i budoucí ředitel pražské konzervatoře Jan Bedřich Kittl.
    Stal se jakousi žijící legendou české hudby. Byl čestným členem mnoha zahraničních hudebních společností. Podle vlastního životopisu, vydaného v roce 1845, byl členem nizozemského Hudebního spolku pro zvelebení umění hudebního, dopisující čestný člen Společnosti sv. Anny ve Vídni, čestný člen německého National-Verein für Musik und ihre Wissenschaft, čestný člen dalších hudebních spolků ve Vídni, Innsbrucku, Pešti a Budíně a čestný člen Spolku ve Lvově. Významní umělci jej při návštěvě Prahy neopomněli navštěvovat (Richard Wagner, Nicolo Paganini, Klára Schumannová, Hector Berlioz).
    V nedávné době byly objeveny rovněž další Tomáškovy dosud neznámé varhaní skladby.
    Přes všechny úspěchy a finanční nezávislost jeho stáří nebylo šťastné. Velmi těžce nesl smrt své ženy, špatně snášel útoky v tisku a navíc sám těžce onemocněl. Kromě toho byl zcela neschopen pochopení pro revoluční hnutí roku 1848 a nové myšlenky, které tehdy hýbaly Evropou. V posledních letech života se prakticky uzavřel světu.
    Zemřel 3. dubna 1850 v Praze. Je pochován na historickém Malostranském hřbitově v Praze 5 ? Košířích. Na pomníku s velkou Davidovou lyrou má vytesáno své životní heslo: ?Jen pravda je diadémem umění?.

    Dílo
    Vycházel z klasické hudby Mozartova typu, obdivoval Christopha Willibalda Glucka, Josepha Haydna i tehdy mladého Beethovena. Jeho hudba však nezapírá český původ a stal se tak předchůdcem Bedřicha Smetany jako zakladatele českého romantismu.
    Jeho největší význam je v klavírní a písňové tvorbě. Kromě klasických forem, sonát a variací na témata vlastní i svých současníků získal největší úspěch drobnějšími skladbami. Vydal sedm sešitů eklog, tři sešity rapsodií a tři dithyramby. Tyto poetické skladby pro klavír byly velmi oblíbené a dodnes se využívají jako instruktivní literatura. V písňové tvorbě prokazoval rozsháhlou znalost světové literatury. Napsal řadu písní na texty J. W. Goetha, Friedricha Schillera i Alexandra Sergejeviče Puškina. Prokazoval cenné služby obrozeneckému hnutí svými písněmi na texty Rukopisu královédvorského a básně obrozeneckých básníků Václava Hanky, J. K. Chmelenského a dalších dnes už méně známých buditelů. Zkomponoval i dvě opery: Seraphine oder Grossmut und Liebe (1811) a Alvaro a vlasteneckou kantátu Vlasta. Samozřejmostí té doby je i řada chrámových skladeb (2 mše, 2 rekviem, Te Deum)
    Chronologický soupis skladeb sestavený L. Boháčkem byl publikován ve sborníku Bertramka v roce 1950.
    Kromě hudebního díla stojí za pozornost jeho vlastní životopis, který vycházel v letech 1845?1849 v německém hudebním časopise Libussa. I když v tomto díle je sám k sobě poněkud nekritický a ke svým současníků naopak neúměrně přísný, je toto dílo velmi zajímavým svědectvím o událostech i osobnostech té doby.
    Jeho klavírní skladby nahrál Pavel Štěpán.

    Pramen: Wikipedia