|
|
|
|
Na Czechy(Jakub Jan Ryba)
| | Což má noc na věky, na věky býti?
Nikdy už nepočne v Čechách se dníti?
Dlouho-li, český lve, ještě chceš spát?
Slunce již vzešlo, což nemůžeš vstát? | | | Kdyby dnes otcové z hrobů svých vstali,
zda ještě Čechy – své syny – by znali?
Zda by je žalostný nepojal hněv,
vidouce nezdárné plémě – svou krev? | | | Kam jste, ó časové zlatí, se dáli?
Karle, ó Karle, náš otče a králi!
Proto se o Čechy snažil tvůj duch,
abychom zmizeli tak jako vzduch? | | | Stromové kvílejte, obilí ležte!
Vltavo! Řeky! Ó běžte, ó běžte
někdejší vlasti své blažené vstříc!
V Čechách již nežijí Čechové víc! | | | Oni jak slunce se spanile skvěli,
dříve svým jazykem nad jiné pěli,
jazykem, jenžto se okrasou skví,
líbezně jako zpěv slavíčků zní. | | | Učte se od ptactva jazyku svému,
nad jiné jazyky zvelebenému.
Hlasem-li každý pták nepěje svým,
hlasem svým jedině přirozeným? | | | Zdali kdo slýchal, by slavíček časem
štěbetal, kvákal či vrabčím pěl hlasem?
Nebo ty, Čechu, chceš papouškem být,
v marnosti cizí se pyšnit a skvít? | | | Odpusť nám, vlasti, ó odpusť vší viny!
Přijmi nás potomky za pravé syny.
K tobě jen, Čechie, chceme se znát,
pro tebe krev chcem i život svůj dát. | | | Bude nám jasněji slunéčko svítit.
Budeme poznovu život svůj cítit.
Okřeje osení, okřeje les,
zaplesá město i zaplesá ves. | | | Plesejme, Čechové, plesejme bratři,
světlo že jazyk náš český zas spatří,
písně že české zas budou nám znít,
Čechové ve slávě budou se skvít. |
|